Ionesco, pendlovky a plešatá zpěvačka

Ionesco, pendlovky a plešatá zpěvačka

komedie o psaní absurdního dramatu o dvou dějstvích

dramatické texty Eugéne Ionesca sestavil a režíroval: Alexej Kokorev

inspice: Miloslava Velíková

Osoby a obsazení:

Ionesco, spisovatel - Ladislav Holík

Mrs. Smith, pravá Angličanka - Anna Doubková

Mr. Smith, pravý Angličan - Michal Černík

Mrs. Martin - Marie Kovandová

Mr. Martin - Jan Šimek

Požárník a Bartoloměj I. - Jan Blumenstein nebo Ludvík Kacerovský

Bartoloměj II. , lyžař a tlumočník - Lukáš Kovárník

Bartoloměj III. a houslista - Jiří Dubský

služka Máry alias Sherlock Holmes - Petra Pivničková nebo Dana Poláková

***

Mezi knihami a rukopisy spí Ionesco. Hlavu má položenou na stole. V ruce má kuličkové pero. Chrápe. (Ozve se klepání a mužský hlas)

Bartoloměj I: Ionesco ! Jste tam ?

Ionesco vyskočí, protírá si oči, upravuje si vlasy. Do místnosti vstupuje Bartoloměj I.

Bartoloměj I: Dobrý den, Ionesco.

Ionesco: Dobrý den, Bartoloměji.

Bartoloměj I: To jsem rád, že jsem vás stihnul doma. Málem jsem odešel, copak jste dělal ?

Ionesco: Pracoval jsem ... psal jsem.

Bartoloměj I: Novou hru ? Už je hotova ? Ukažte.

Ionesco: (ukazuje na židli) Posaďte se, no víte, dělám na ní. Jsem v tom až po uši, cítím se přepracován, hýbe se to, ale nic lehkého to není. Mělo by to být bez zbytečné délky, bez opakování. ... Takže proškrtávám a proškrtávám.

Bartoloměj I: Takže už je napsaná, ... ukažte mi to.

Ionesco: Vždyť vám povídám, že proškrtávám.

Bartoloměj I: Jestli vám rozumím, proškrtáváte dialog ještě dřív, než jste ho napsal.

Ionesco: Ano, je to má metoda.

Bartoloměj I: Takže je ta hra napsaná nebo ne ?

Ionesco: Ne ... ano ... vlastně ne, ne tak docela.

Bartoloměj I: Jaký je námět hry ? A titul ?

Ionesco: Námět ? ... Ptáte se na námět ... titul ? ... Já nikdy nedokážu vyprávět svoje hry. Víte, všechno je to jen v narážkách. U mne je to první obraz, první věta, které rozvíjejí můj tvůrčí mechanismus a pak se nechám vést vlastními postavami a nikdy přesně nevím, kam mířím. Pro mě je každá hra dobrodružství, honička, odhalení vesmíru ...

Bartoloměj I: Empirická zkoumání, to všecko známe. Řekněte mi o té hře něco víc. Jaký počáteční obraz uvedl v chod konstruktivní proces vaší hry ...

Ionesco: Bude to víceméně improvizace.

Bartoloměj I: Tak mi už přečtěte, co jste napsal.

Ionesco: Není to ještě vypilováno, už jsem vám to říkal ... dialog není proškrtán ... ale přesto vám kousek přečtu ... je mi to trochu trapné, číst svá díla, víte.

Bartoloměj I: No ...

Ionesco: Tak tedy, začátek: scéna první: Mezi knihami a rukopisy spí Ionesco. Hlavu má položenou na stole. V ruce má kuličkové pero. Chrápe. Ozve se klepání a mužský hlas. Bartoloměj I: Ionesco ! Jste tam ? Ionesco vyskočí, protírá si oči, upravuje si vlasy. Do místnosti vstupuje Bartoloměj I.Bartoloměj I: Dobrý den, Ionesco. Ionesco: Dobrý den, Bartoloměji. Bartoloměj I: To jsem rád, že jsem vás stihnul doma. Málem jsem odešel, copak jste dělal ?

Při čtení textu se Ionesco posadí tak, jak seděl dřív. V tom okamžiku je skutečně slyšet klepání a mužský hlas:

Bartoloměj II: Ionesco ! Jste tam ?

Ionesco vyskočí. Do místnosti vstupuje Bartoloměj II.

Bartoloměj II: Dobrý den, Ionesco.

Ionesco: Dobrý den, Bartoloměji.

Bartoloměj II: Á, Bartoloměj I, zdravím vás.

Bartoloměj I: Zdravím vás, Bartoloměji II.

Bartoloměj II: To jsem rád, že jsem vás stihnul doma. Málem jsem odešel, copak jste dělal ?

Ionesco: Pracoval jsem, ... psal jsem.

Bartoloměj II: Novou hru ? Už je hotova ? Ukažte.

Najednou se ozve klepání na dveře a mužský hlas:

Bartoloměj III: Ionesco ! Jste tam ?

Ionesco vyskočí. Do místnosti vstupuje Bartoloměj III.

Bartoloměj III: Dobrý den, Ionesco.

Ionesco: Dobrý den, Bartoloměji.

Bartoloměj III: Á, Bartoloměj I. a Bartoloměj II, zdravím vás.

Bartoloměj I: Zdravím vás.

Bartoloměj II: Zdravím vás.

Bartoloměj III: To jsem rád, že jsem vás stihnul doma. Málem jsem odešel, copak jste dělal ?

Bartoloměj I: ... vás stihnul doma. ... Copak jste dělal ?

Bartoloměj II: ... doma. ... dělal ?

Ionesco: Pracoval jsem, ... psal jsem.

Bartoloměj III: Novou hru ? Už je hotova ? Ukažte.

Bartoloměj I: ... hru ? ... hotova ? ukažte.

Bartoloměj II: ... ru ? ... ova ? ... ažte ?

Bartoloměj III: Tak nám alespoň kus přečtěte.

Bartoloměj I: ... kus přečtěte.

Bartoloměj II: ... přečtěte.

Ionesco: Mezi knihami a rukopisy spí Ionesco. Hlavu má položenou na stole. V ruce má kuličkové pero. Chrápe. Ozve se klepání a mužský hlas. Bartoloměj I: Ionesco ! Jste tam ? Ionesco vyskočí, protírá si oči, upravuje si vlasy.

(V tu chvíli někdo zaklepe.)

Ionesco: (ke dveřím) Moment ! ... Začarovaný kruh může mít také své výhody.

Bartoloměj I: Pouze za podmínky, že z něho včas uniknete.

Bartoloměj II: ... včas uniknete.

Bartoloměj III: ... uniknete.

Bartoloměj I: (k Bartoloměji II.) Nemám pravdu, mistře Bartoloměji ?

Bartoloměj II: (k Bartoloměji III.) Nemám pravdu, mistře Bartoloměji ?

Bartoloměj III: (k Bartoloměji I.) Nemám pravdu, mistře Bartoloměji ?

Ionesco: To není pravda, to je klam.

Bartoloměj II: Jaký drzoun. Uvažuje ... jak prase.

Bartoloměj I: ... jak prase.

Bartoloměj III: ... jako čuně.

(ozve se znovu klepání)

Bartoloměj I: Začarovaným kruhem je možno proniknout jedině tak, že se do něj uzavřete. Nechoďte tedy otevřít dveře, nebo se začarovaný kruh uzavře okolo vás.

Bartoloměj II: To jsme právě viděli.

Bartoloměj III: Ano, to jsme právě viděli.

(znovu se ozve klepání, je velmi výrazné)

Ionesco: Tak co mám tedy dělat ?

Bartoloměj I: Vysvětlím vám to. Poslouchejte.

Bartoloměj II: Hleďte.

Bartoloměj III: Dávejte pozor.

Bartoloměj I: Místo výrazu "uniknout" použijme výrazu "distancovat" to znamená "vzdálit se". Například ze začarovaného kruhu neunikneme, jedině nevzdálíme-li se z něj; vzdálíme se z něj naproti tomu, zůstaneme-li v něm. Neboť čím více se vzdalujeme ...

Bartoloměj II: ... tím jsem blíž ...

Bartoloměj I: A čím jsme blíž, ...

Bartoloměj III.: ... tím více se vzdalujeme ...

Ionesco: Rozumím-li tomu správně, je třeba začít škrtat.

Bartoloměj I: (neposlouchá, co říká Ionesco) To znamená, že jsme uvnitř, jsme-li venku a venku, jsme-li uvnitř ...

Bartoloměj II: ... uvnitř jsme venku, ... venku jsme uvnitř.

Bartoloměj III: ... uvnitř, ... venku, ... venku ... uvnitř

Ionesco mezitím vezme pero a škrtne, co napsal. Začíná psát. Mezitím Bartolomějové dokončí svou filosofickou úvahu:

Bartoloměj III: ... vědecky

Bartoloměj II: ... zcela prostě

Bartoloměj I: ... a dialekticky, to jest bytí uvnitř-vně.

Bartoloměj III: ... to znamená jakási existence neexistence ... Bartoloměj II: ... či neexistence existence ...

Bartoloměj I: ... nebo ...

Ionesco: (je přeruší) Už to mám. Musím začít úplně jinak, tak abych se nedostal do začarovaného kruhu mnou vymyšlených událostí. Co třeba takhle: (čte) Anglický středostavovský interiér. Anglický večer. Pan Smith, Angličan, sedí na židli a čte anglické noviny. Vedle něho, na jiné anglické židli, paní Smithová, Angličanka, čte jiné anglické noviny. Dlouhá chvíle anglického mlčení. Anglické hodiny odbíjejí sedmnáct anglických úderů.

(Během textu se setmí, odbíjejí anglické hodiny, scéna se pomalu rozzáří, zmizeli Bartolomějové, Ionesco, vše je tak, jak napsal)

Paní Smithová: Vida, devět hodin. Pojedli jsme polévku, rybu, brambory opékané na slanině a anglický salát. Vše jsme zapili anglickou vodou. Najedli jsme se dnes večer znamenitě. To proto, že žijeme na londýnském předměstí a že se jmenujeme Smithovi.

Pan Smith čte dále, zívne.

Paní Smithová: Brambůrky na slanině jsou znamenité, olej v salátě nebyl žluklý. Olej od kupce na rohu je mnohem kvalitnější než olej od kupce odnaproti. Je dokonce lepší než olej od kupce dole pod kopcem. Neříkám, že by jejich olej byl špatný, ale olej od kupce na rohu je vždycky nejlepší.

Pan Smith čte dále, zívne.

Paní Smithová: Máry uvařila tentokráte brambory znamenitě. Posledně je nedovařila. Mám je ráda jen když jsou dobře uvařené.

Pan Smith čte dále, zívne.

Paní Smithová: Ryba byla čerstvá. Však jsem si na ní pochutnala. Dala jsem si dvakrát, ne, třikrát. To mi dělá výborně na stolici. Ty sis dal také třikrát, ale potřetí sis nabral méně než poprvé a podruhé, kdežto já jsem si nandala mnohem více. Navečeřela jsem se dnes večer lépe než ty. Jak to přijde, obyčejně jíš více ty. Chuť ti přece neschází.

Pan Smith zívne.

Paní Smithová: Ale polévka byla trochu příliš slaná. Měla jsem rozhodně o nějaké to zrnko soli víc, než máš ty. Jo, jo, jo . Bylo v ní příliš mnoho póru a ne dost cibule. Lituji, že jsem Máry neporadila, aby přidala špetku majoránky, budu si to pamatovat.

Pan Smith čte dále, zívne.

Paní Smithová: Paní Parkerová zná rumunského kupce, jmenuje se Popesco Rosenfeld. Právě přijel z Cařihradu. Je to velký specialista na jogurty. Má diplom ze školy na výrobu jogurtů v Adrianopoli. Zítra k němu zajdu koupit velký hrnec pravého domácího rumunského jogurtu. Jeden takové věci tady na předměstí Londýna jen tak nedostane.

Pan Smith čte dále, zívne.

Paní Smithová: Jogurt je znamenitý na žaludek, ledviny, apendicitu a apoteózu. To mi řekl doktor Mackenzie-King, ten co léčí děti našich sousedů Johnových. Je to dobrý lékař. Jeden se mu může svěřit. Nikdy nepředepíše lék, který nevyzkoušel sám na sobě. Než poslal starého Parkera na operaci, nechal se nejdříve sám operovat na játra, ačkoliv nebyl ani trochu nemocen.

Pan Smith: Ale jak to, že se doktor z toho vylízal, kdežto Parker na to umřel ?

Paní Smithová: Protože operace se zdařila u doktora a nezdařila se na Parkerovi.

Pan Smith: Pak není Mackenzie dobrý doktor. Operace se měla zdařit u obou, nebo měli oba podlehnout.

Paní Smithová: Proč ?

Pan Smith: Svědomitý lékař musí zemřít se svým pacientem, když se nemohou oba uzdravit. Kapitán se také potopí se svou lodí, nepřežije ji.

Paní Smithová: Jeden nemůže srovnávat nemocného s lodí.

Pan Smith: Proč ne, loď má také své nemoci; ostatně tvůj doktor má vazbu jako křižník, a právě proto měl zahynout zároveň s pacientem jako lékař se svou lodí.

Paní Smithová: Ach, to mě nenapadlo ... Snad je to pravda ... Ale jaký z toho potom uděláš závěr ?

Pan Smith: Že jsou všichni doktoři šarlatáni. A všichni pacienti taky. Jedině loďstvo je v Anglii počestné.

Paní Smithová: Ale ne námořníci !

Pan Smith: Přirozeně. ... (nahlédne do novin)

Odbíjení hodin (3x)

Pan Smith: ... Jen jedné věci nerozumím. Proč v novinách v rubrice "Umrtí" uvádějí věk zemřelých a v rubrice "Narození" neuvádějí věk novorozeňat. To je nelogické.

Paní Smithová: To mě nikdy nenapadlo.

Chvíle mlčení. Hodiny bijí sedmkrát. Ticho. Hodiny bijí třikrát. Ticho. Hodiny nebijí.

Pan Smith: Tak tady stojí, že Bobby Watson má po smrti.

Paní Smithová: Ach bože, chudinka ! Kdy se to stalo ?

Pan Smith: Proč děláš, jako by ses divila ? Víš velmi dobře, že jsou tomu dva roky. Jistě si pamatuješ, že jsme byli na pohřbu před půl druhým rokem.

Paní Smithová: Ano, ovšem, vzpomínám, vzpomněla jsem si na to hned, jenom jsem nechápala, proč jsi byl sám tak překvapen, když jsi to viděl v novinách.

Pan Smith: To nebylo v novinách. Už jsou tomu tři roky, co psali o umrtí. To mi přišlo na mysl asociací myšlenek.

Paní Smithová: Škoda, když uvážím tu zachovalost.

Pan Smith: Byla to nejkrásnější mrtvola v celé Velké Británii. Nevypadala na svůj věk. Čtyři roky po smrti a stále byla teplá. Byla to opravdová živoucí mrtvola. A to stálé veselí.

Paní Smithová: Nebožka Bobby !

Pan Smith: Chceš říct nebožtík Bobby.

Paní Smithová: Ne, já myslím jeho ženu. Jmenovala se Bobby jako on, Bobby Watson. Protože měli stejné jméno, nemohl je člověk oslovením rozlišit, když je viděl pohromadě. Až po jeho smrti člověk opravdu věděl, který je který. Ale ještě dnes jsou lidé, kteří si ji pletou s nebožtíkem a posílají soustrasné telegramy jemu. Znáš ji ?

Pan Smith: Viděl jsem ji jednou náhodou na Bobbyho pohřbu.

Paní Smithová: Já ji neviděla nikdy, je hezká ?

Pan Smith: Má pravidelné rysy, ale přesto se nedá říci, že je hezká. Je příliš velká a silná. Její rysy nejsou pravidelné, ale přesto se dá říci, že je velmi hezká. Je trochu malá a hubená. Je učitelkou zpěvu.

Hodiny odbíjejí pětkrát. Dlouhé ticho.

Paní Smithová: A kdy se ti dva chtějí vzít ?

Pan Smith: Nejpozději na jaře příštího roku.

Paní Smithová: Budeme jim muset dát nějaký dar. Co kdybychom jim dali jeden z těch sedmi stříbrných podnosů, které vůbec nepoužíváme. - Je pro ni smutné, že ovdověla tak mladá.

Pan Smith: Ještě štěstí, že neměli děti.

Paní Smithová: To byla jediná věc, která jim chyběla ! Děti ! Ubohá žena, co by si byla s nimi počala.

Pan Smith: Je ještě tak mladá, může se znovu vdát. Smutek jí tak sluší.

Paní Smithová: Ale kdo se postará o děti ? Víš, že mají chlapce a děvče, jakpak se jmenují ?

Pan Smith: Bobby a Bobby po strýčkovi a tetičce.

Paní Smithová: Po jakém strýčkovi a tetičce ?

Pan Smith: (rozzuřeně) Nemohu všechno vědět. Nemohu pořád odpovídat na tvé idiotské otázky.

Paní Smithová: (uraženě) Říkáš to jen proto, abys mě pokořil.

Pan Smith: Ó mé milé pečené kuřátko, proč se urážíš ? Víš dobře, že to říkám žertem. (Vezme ji kolem pasu a políbí ji) Jaký jsme to my směšný pár starých milenců. Pojď zhasneme světlo a půjdeme hajat.

Vstupuje Máry

Máry: Já jsem služka. Užila jsem si moc příjemné odpoledne. Byla jsem s jedním pánem v biografu a viděla jsem film, kde hrálo několik žen. Po biografu jsme se šli napít brandy a mléka a pak jsme četli noviny.

Paní Smithová: Doufám, že jste si užila příjemné odpoledne, že jste šla do biografu s mužským a že jste si dali brandy a mléko.

Pan Smith: A noviny !

Máry: Pán a paní Martinovi, vaši hosté jsou za dveřmi, čekali na mě. Netroufali si sami vstoupit. Měli s vámi večeřet.

Paní Smithová: Ach ano, čekali jsme je. A měli jsme hlad. Když tak dlouho nešli, najedli jsme se bez nich. Nejedli jsme celý den. Neměla jste odcházet.

Máry: Vždyť jste mi to sama dovolila.

Paní Smithová: Ale výslovně jsme to neujednali.

Máry: (vypukne ve smích, pak pláče, usmívá se) Koupila jsem si nočník.

Paní Smithová: Má drahá Máry, prosím vás, otevřete a uveďte pana a paní Martinovou. My se půjdeme rychle převléknout. Nemůžeme takhle přijímat hosty.

Pán a paní Smithovi odcházejí na jednu stranu. z druhé přicházejí Martinovi. Máry: Proč jdete tak pozdě ! No, zdvořilí nejste ! Má se chodit včas. Rozumíte ? No ale posaďte se tamhle a čekejte teď zase vy. (Odejde)

Pan a paní Martinovi si sednou proti sobě. Nesměle se usmívají. Hodiny odbíjejí.

Pan Martin: Promiňte, paní, ale zdá se mi, že už jsem vás někde potkal.

Paní Martinová: Mně se také zdá, pane, že jsem se s vámi už někde potkala.

Pan Martin: Neviděli jsme se v Manchestru ?

Paní Martinová: To je docela dobře možné, pocházím z Manchestru.

Pan Martin: Můj Bože, to je zvláštní, já také pocházím z Manchestru.

Paní Martinová: Jak je to zvláštní.

Pan Martin: Já jsem ale opustil Manchester před třemi týdny vlakem v 8.30 ráno, který odjíždí ve tři čtvrtě na pět.

Paní Martinová: Jak je to zvláštní. Já jsem také odjela vlakem ráno v 8.30.

Pan Martin: Jak podivné, přestože v Anglii žádná druhá třída nejezdí, já jsem jel druhou třídou.

Paní Martinová: Já také. Je to tak zvláštní, tak to jsme se potkali ve druhé třídě.

Pan Martin: Abych řekl pravdu, tak si nevzpomínám, ale připadá mi to skutečně velmi pravděpodobné.

Paní Martinová: Ach ! Máte pravdu, jistě máte pravdu, pane.

Pan Martin: Drahá paní, nejste vy ta dáma, která mě požádala, abych dal její příruční kufřík do sítě na zavazadla ?

Paní Martinová: To jsem musela být já. Jak je to zvláštní, jaká shoda !

Pan Martin: Jak zvláštní, ale pak, pak jsme se seznámili právě v tom okamžiku !

Paní Martinová: Je to tak zvláštní, jaká shoda, nic méně si to nepamatuji.

Pan Martin: Já také ne.

Okamžik ticha. Hodiny bijí dvakrát, potom jednou.

Pan Martin: Od té doby bydlím v Londýně v Bromfieldově ulici, drahá paní.

Paní Martinová: Je to tak zvláštní, jak je to podivné, já od té doby, co bydlím v Londýně, bydlím také v Bromfieldově ulici.

Pan Martin: Je to tak zvláštní, ale pak jsme co mohli potkat v Bromfieldově ulici, drahá paní.

Paní Martinová: Jak je to zvláštní, je to tak podivné, je to opravdu docela možné, ale já si na to nevzpomínám.

Pan Martin: Můj byt je v domě 19, v pátém poschodí, v čísle 8.

Paní Martinová: Je to zvláštní, jak je to podivné, můj Bože. A jaká shoda ! Já také bydlím v pátém poschodí v čísle 8.

Pan Martin: Jak je to zvláštní, jaká shoda. Je to velmi podivné. Víte, má postel je pokryta zelenou pokrývkou.

Paní Martinová: Jaká shoda, ach můj Bože, moje postel má také zelenou pokrývku.

Pan Martin: Spíme tedy ve stejné posteli, když máme stejnou pokrývku. Snad tam jsme se tedy potkali. Ale já si na to nevzpomínám.

Paní Martinová: Já také ne. Mám dcerušku, děvčátko, je jí rok, je světlovlasá a má jedno oko bílé a druhé červené. Jmenuje se Alice.

Pan Martin: O, jaká shoda, to je zvláštní. Já mám také dcerušku, je jí také rok a je také světlovlasá a má také jedno oko bílé a druhé červené. Také se jmenuje Alice.

Paní Martinová: Je to velmi zvláštní, snad je to ta samá.

Dlouhá chvíle ticha, hodiny odbíjejí desetkrát. Pan Martin i paní Martinová zvolna vstávají. Oba na se na sebe dívají.

Pan Martin: Pak drahá paní nemůže být pochyb, že jsme se už viděli a že ... jste má vlastní žena. Alžběto, opět jsem tě našel.

Paní Martinová: Donalde, to jsi ty !

Objímají se, sednou si spolu a usnou v těsném objetí. Hodiny bijí ještě několikrát. Máry po špičkách, prsty na rtech, vstoupí potichu na scénu a obrátí se k obecenstvu.

Máry: Alžběta a Donald jsou teď příliš Šťastní, než aby mě mohli slyšet. Mohu vám proto prozradit tajemství. Alžběta není Alžběta a Donald není Donald. Dítě, o němž mluví Alžběta, není Donaldova dcera a dítě, o němž mluví Donald, není dcera Alžbětina. Mezitím, co Donaldova dceruška má pravé oko červené a levé bílé, Alžbětina dcera má červené levé oko a bílé pravé. Tak se celý systém Donaldových vývodů zhroutil. Donald a Alžběta, protože nejsou rodiče stejného dítěte, nejsou Alžbětou a Donaldem. On si zbytečně namlouvá, že je Donaldem a ona si zbytečně namlouvá, že je Alžbětou. On si zbytečně namlouvá, že ona je Alžběta a ona si zbytečně namlouvá, že on je Donald. Kdo je skutečná Alžběta a kdo skutečný Donald ? Kdo má zájem na tom, aby trval takový zmatek. Já nevím. (Odejde po špičkách několik kroků ke dveřím, otočí se k divákům) A mé pravé jméno je Sherlock Holmes.

Máry odchází. Hodiny bijí na celé kolo. Martinovi se probudí, odsednou si od sebe na svá původní místa.

Pan Martin: Miláčku, zapomeňme ne všechno, co se mezi námi nestalo a snažme se, když jsme se opět našli, abychom se zas neztratili. A žijme jako dříve.

Paní Martinová: Ano, miláčku.

Vstupují Smithovi. Postaví se do popředí, Martinovi a služka k nim a zpívají anglickou hymnu. Pak se teprve přivítají.

Paní Smithová: Dobrý večer, drazí přátelé. Odpusťte, že jsme vás nechali tak dlouho čekat. Řekli jsme si, že vás musíme přivítat, jak se patří. Jakmile jsme zjistili, že nás chcete poctít svojí neohlášenou návštěvou, šli jsme se hodit do gala.

Pan Smith: (zuřivě) Celý den jsme ni nejedli. Čekáme na vás už čtyři hodiny, proč jste přišli tak pozdě ?

Hosté si sednou, následně jsou několikrát přesazeni. Dlouhé mezery mezi replikami, občas bijí hodiny.

Pan Smith: Hm.

Paní Smithová: Hm. Hm.

Paní Martinová: Hm. Hm. Hm.

Pan Martin: Hm. Hm. Hm. Hm.

Paní Martinová: Ó, rozhodně.

Pan Martin: Jsme všichni trochu nachlazení.

Pan Smith: Avšak není chladno.

Paní Smithová: Není ani průvan.

Paní Martinová: Ó, nikoliv, naštěstí.

Pan Smith: Ach jo.

Pan Martin: Trápí vás něco ?

Paní Smithová: Ani ne, ale je hned posraný.

Paní Martinová: Ale pane, ve vašem věku, to byste už neměl.

Pan Smith: Srdce nezná věku.

Pan Martin: To je pravda.

Paní Smithová: Říká se to.

Paní Martinová: Také se to říká naopak.

Pan Smith: Pravda je někde uprostřed.

Pan Martin: To je správné.

Hodiny dlouho odbíjejí.

Paní Smithová: Vy, když tolik cestujete, nám povíte něco zajímavého.

Pan Martin: Drahoušku, vyprávěj, co jsi dnes viděla.

Paní Martinová: Ale, to nestojí za námahu, nikdo by mi nevěřil.

Pan Smith: Vůbec nechceme pochybovat o vaší upřímnosti.

Paní Smithová: Urazila byste nás, kdybyste si tohle myslela.

Pan Martin: Urazila bys je, drahoušku, kdyby sis tohle myslela.

Paní Martinová: Nuže dobrá, dne jsem byla svědkem neobyčejné věci. Neuvěřitelné.

Pan Martin: Honem povídej, drahoušku !

Pan Smith: Ach, to se pobavíme

Paní Smithová: Konečně.

Paní Martinová: Nuže, dnes, když jsem šla na trh koupit zeleninu, která je pořád dražší ...

Paní Smithová: Kam to až dospěje !

Pan Smith: Nesmíš přerušovat, miláčku, jsi nevychovaná !

Paní Martinová: Na ulici u kavárny jsem viděla muže, slušně oblečeného, asi padesátníka, ani ne, který ...

Pan Smith: Který co ?

Paní Smithová: Který co ?

Pan Smith: Nepřerušuj, drahoušku, jsi protivná.

Paní Smithová: Drahoušku, tys přerušil první, moulo !

Pan Martin: Psst ! Co dělal ten muž ?

Paní Martinová: Nu dobrá, vy si asi řeknete, že si to vymýšlím ... klečel na jednom koleně a byl skloněn ...

Pan Martin, Pan Smith, Paní Smithová : Och !

Paní Martinová: Ano, skloněn.

Pan Martin: Není možná.

Paní Martinová: Ano, skloněn. Přiblížila jsem se k němu, abych viděla, co dělá ...

Pan Smith: Nu a ?

Paní Martinová: Zavazoval si tkaničky.

Pan Martin, Pan Smith, Paní Smithová : Fantastické !!

Pan Smith: Kdybyste to nebyla vy, tak bych tomu nevěřil !

Pan Martin: Proč ne ? Člověk dneska na ulici vidí ještě zvláštnější věci. Tak například já jsem dnes viděl v podzemní dráze muže, který si četl noviny.

Paní Smithová: Jaký výstředník !

Pan Smith: Byl to možná týž člověk

Pan Martin: Povím vám jiný případ.

Hodiny odbíjejí. Ticho.

Pan Martin: Povím vám jiný případ ...

Opět odbíjejí hodiny. Ticho.

Paní Martinová: Říkal jsi, miláčku, že nám povíš jiný případ.

Pan Martin: Ano.

Ticho. Odbíjejí hodiny. Ticho.

Paní Smithová: Posloucháme.

Pan Martin: Nezvoní někdo ?

Pan Smith: Nic jsem neslyšel. Proč ?

Ticho.

Pan Martin: Teď má přece přijít Požárník.

Paní Martinová: Vlastně ano, na tomto místě má přece přijít Požárník.

Paní Smithová: Máte pravdu, Ionesco to tak napsal.

Pan Smith: Drahoušku, běž se podívat za dveře, třeba jen nezvoní zvonek a Požárník už čeká.

Paní Smithová jde otevřít do místnosti vpadne Ionesco. Všichni užasnou.

Paní Smithová: Ionesco, co vy tu děláte ?

Pan Smith: Kde je Požárník ?

Ionesco: Nevím.

Pan Martin: Ale bez něj nemůžeme pokračovat dál.

Paní Martinová: Budete nám muset pomoci.

Ionesco: Ale, ...

Pan Smith: Text znáte, jste přece autor.

Ionesco: Ale, já přece nemohu ...

Paní Martinová: Ale kdo bude vyprávět ty zajímavé experimentální bajky ?

Pan Smith: Máte se mé ženy zeptat, jestli u nás hoří.

Paní Smithová: No tak ...

Ionesco: Snad to zvládnu: Hoří u vás ?

Všichni pokračují, jako by se nic nestalo.

Paní Smithová: Proč se ptáte ? ... No ...

Ionesco: (nesměle, ale dostává se do role) Mám rozkaz uhasit všechny požáry ve městě ?

Paní Smithová: Já nevím ... myslím, že ne. Mám se jít podívat ?

Pan Smith: (čichá) Není cítit spáleninu, nic takového tu nebude.

Ionesco: Vůbec nic ? Neměli byste ani malý ohýnek v krbu, něco hořícího na půdě nebo ve sklepě ? Alespoň nějaký malinký sotva začínající ohýnek ?

Paní Smithová: Nechci vás zarmoutit, ale myslím, že tu pro vás nic takového nebude.

Ionesco: (k Martinovým) U vás také nehoří ?

Paní Martinová: Bohužel, ne.

Pan Martin: Teď je to všude dost špatné.

Ionesco: Velmi špatné. Skoro nic není, pár maličkostí, jeden komín, jedna stodola. Nic vážnějšího. Nevynáší to. A když není výkon, výkonnostní prémie jsou hubené.

Pan Smith: Nic se nedaří. Všude je to stejné. V obchodě, v zemědělství, i s požáry to jde špatně.

Pan Martin: Nesype a nehoří.

Ionesco: Ani žádné zátopy.

Paní Smithová: Ale je dost cukru.

Pan Smith: Protože se dováží ze zahraničí.

Paní Martinová: S požáry je to těžší, příliš vysoká cla.

Ionesco: Sem tam, ale dost vzácně se vyskytne jedna nebo dvě otravy plynem. Tak jedna mladá žena se otrávila minulý týden. Nechala unikat plyn.

Paní Martinová: Zapomněla ?

Ionesco: Ne, ale myslela, že to je její hřeben.

Pan Smith: Tyhle záměny jsou vždycky nebezpečné.

Paní Smithová: Jestlipak jste se zastavil u sirkaře ?

Ionesco: Nemá to smysl. Je pojištěn proti ohni.

Pan Martin: Navštivte tedy mým jménem vikáře Wakefieldského.

Ionesco: Nemám právo hasit ohně u duchovních. Biskup by se zlobil. Hasí si ohně sami, nebo používají k jejich hašení cudných panen.

Ticho. Bijí hodiny. Paní Smithová se jde podívat, jestli není nikdo za dveřmi. Místností projde s lyžemi lyžař a houslista s pouzdrem na housle.

lyžař: Dnes máme špatně namazáno.

houslista: Také jsem se špatně namazal.

Paní Smithová: Když ten Požárník pořád nejde, zdržte se ještě na chvilku, pane Ionesco. Budete nám vyprávět jeho anekdoty.

Pan Smith, Paní Martinová, Pan Martin: Ano, ano anekdoty, výborně. (Tleskají)

Paní Smithová: Začněte !

Pan Martin: Začněte !

Paní Martinová: Ticho, začíná.

Ionesco: Promiňte, nedívejte se na mě tak ! Uvádíte mě do rozpaků. Víte, že jsem nesmělý.

Paní Smithová: Je rozkošný ! (Líbá ho)

Ionesco: Tak já se pokusím začít, ale slibte mi, že nebudete poslouchat.

Paní Martinová: Ale když nebudeme poslouchat, tak vás přece neuslyšíme.

Ionesco: Na to jsem nepomyslel.

Paní Smithová: Co jsem říkala, je to úplné dítě.

Pan Smith, Pan Martin: Ó, drahé robátko ! (Líbají ho)

Paní Martinová: Odvahu.

Ionesco: Tak dobře ... "Pes a vůl", experimentální bajka. Jednou se jiný vůl zeptal jiného psa: "Proč nenasáváš chobotem ?" "Promiňte," odvětil pes, "já jsem totiž myslel, že jsem slon."

Paní Martinová: Jaké z toho plyne mravní ponaučení ?

Ionesco: To musíte najít sama.

Pan Smith: Má pravdu.

Paní Smithová: (zuřivě) Povězte jinou.

Ionesco: Mladé tele sežralo příliš mnoho rozemletého skla. V důsledku toho se muselo otelit. Přivedlo na svět krávu. Ale protože tele bylo samec, kráva mu nemohla říkat "mami". Také mu nemohla říkat "tati", protože tele bylo příliš malé. Tak bylo nuceno se provdat za nějakou osobu a na radnici učinili všechna opatření, která nařizují módní zvyklosti.

Pan Smith: Tenhle zvyk zachovávají v Caen.

Pan Martin: Jako s těmi drštkami.

Ionesco: Tak vy už jste ji znali ?

Paní Smithová: Byla ve všech novinách.

Paní Martinová: To se událo tady nedaleko od nás.

Ionesco: Povím vám jinou. "Kohout". Jednou jeden kohout chtěl dělat psa. Ale neměl štěstí, protože ho hned poznali.

Paní Smithová: Naopak psa, který chtěl dělat kohouta, nikdy nikdo nepoznal.

Pan Smith: Já vám také jednu povím. "Had a liška." Jednou se přiblížil had k lišce a řekl jí: "Zdá se mi, že vás znám." Liška odpověděla: "Mně taky." Had řekl: "Tak mi dejte peníze." "Liška nedává peníze," odvětilo mazané zvíře a aby uniklo, skočilo do hluboké rokle, plné jahodení a osladiče. Had tam na ni už čekal s mefistofelským smíchem. Liška vytasila nůž a zařvala: "Já tě naučím žít !" Pak se dala na útěk a ukázala mu záda. Ale neměla štěstí. Had byl hbitější. Dobře mířenou ranou pěstí udeřil lišku přímo do čela a ta se rozsypala na tisíc kousků a zvolala přitom: "Ne, ne, ne, čtyřikrát ne, nejsem tvoje dcera !"

Paní Martinová: To je zajímavé.

Paní Smithová: Není to špatné.

Pan Martin: (potřásaje Smithovi rukou) Mé blahopřání.

Ionesco: (žárlivě) Není zvláštní, už jsem jí slyšel.

Pan Smith: Je to strašné.

Paní Smithová: Ale nebylo to pravdivé.

Paní Martinová: Naneštěstí ano.

Pan Martin: (k paní Smithové) Řada je na vás, paní.

Paní Smithová: Já znám jen jednu, povím vám ji. Jmenuje se "Kytice".

Pan Smith: Má žena byla vždycky romantická.

Pan Martin: Pravá Angličanka.

Paní Smithová: Tak tedy: Jednou přinesl jeden snoubenec své snoubence kytici a ona mu řekla: "Děkuji." , ale než dořekla "Děkuji.", vzal jí beze slova květiny, které jí dal, aby jí dal lekci, a řka: "Beru je zpět", řekl jí "Na shledanou" nesa si je zpět a bez odkladu odešel.

Pan Martin: Ó, rozkošné. (Políbí paní Smithovou)

Paní Martinová: (vrazí mu pohlavek) Vy máte ženu, pane Smithe, na niž kde kdo žárlí.

Pan Smith: To je pravda. Má žena je vtělená inteligence. Ona je dokonce inteligentnější než já. Rozhodně je mnohem ženštější. Aspoň to každý říká.

Ionesco: Je příliš pozdě, budu muset jít.

Paní Martinová: Vy nás tady necháte samotné, máte ledové srdce. Sedíme tu jak na žhavém uhlí.

Paní Smithová: (Padne na kolena) Snažně vás prosím, zůstaňte a vyprávějte ještě jednu.

Ionesco: Budiž.

Pan Smith: (do ucha paní Martinové) On souhlasí, Bude nás tu dál oblbovat.

Paní Martinová: Pšš !

Paní Smithová: To je beznadějné, byla jsem příliš zdvořilá.

Ionesco: "Rýma" Můj švagr měl z otcovy strany bratrance, jehož strýc z matčiny strany měl tchána, jehož dědeček z otcovy strany se oženil podruhé s mladou domorodkou, kterou potkal na jedné ze svých cest, do níž se zamiloval a s níž měl syna, který se oženil s neohroženou magistrou farmacie, a ta nebyla nikdo jiný než neteř nepatrného důstojníčka čtvrté třídy v britském loďstvu, jehož adoptivní otec měl tetu, která mluvila plynně španělsky a byla snad jednou z vnuček inženýra, který zemřel mlád a jenž byl levobočkem jednoho venkovského lékaře, ženatého třikráte za sebou, jehož třetí žena ...

Pan Martin: Znal jsem tu třetí ženu, nemýlím-li se. Pojídala kuřata a sedávala přitom na sršním hnízdě.

Ionesco: To není ona.

Paní Smithová: Pšš !

Ionesco: Jak jsem řekl ... jehož třetí žena byla dcerou nejlepší porodní báby v kraji a která záhy ovdovělá ...

Pan Smith: Jako moje žena.

Do místnosti vejde Požárník, Ionesco se v monologu střídá s Požárníkem.

Ionesco, Požárník: Znovu se provdala za sklenáře plného života, který už měl s dcerou přednosty stanice dítě, které se dalo po dráze ...

Paní Smithová: Železniční ?

Pan Martin: Životní, jak mu předpověděly karty.

Ionesco, Požárník: A oženil se s prodavačkou zimního ovoce, jejíž otec měl bratra, starostu malého městečka, který se oženil s plavou učitelkou, jejíž bratranec, rybář, užívající sítě ...

Pan Martin: Proti moskytům ... ?

Ionesco, Požárník: ... se oženil s jinou plavou učitelkou, která se jmenovala taky Marie a jejíž bratr se oženil s jinou Marií, taky plavou učitelkou ...

Pan Smith: Když je plavá, tak to musí také být Marie.

Ionesco, Požárník: ... jejíž pradědeček, nedochůdče, nosil brýle, které dostal od jednoho svého bratrance, švagra jednoho Portugalce, nemanželského syna mlynáře, který na tom nebyl zrovna špatně, a jehož soukojenec pojal za choť dceru obstarožního venkovského lékaře, jehož sestra se provdala za lokaje, jehož otec byl vychován v Kanadě jednou starou ženou, která byla neteří faráře, jehož babička občas v zimě, jako ostatně každý jiný, dostala rýmu.

Ionesco při dialogu pomalu odchází. Nikdo si nevšimne změny.

Paní Smithová: Zvláštní příběh. Takřka neuvěřitelný.

Hodiny odbíjejí.

Pan Martin: Když člověk chytne rýmu, má si přiložit pijavici.

Pan Smith: Je to zbytečná úzkostlivost, ale je to absolutně nutné.

Paní Martinová: Promiňte, veliteli, ale já jsem dost dobře nepochopila váš příběh. Ke konci, když dospějete k farářově babičce, se to plete.

Pan Smith: Člověk se vždycky poplete, když ho kněz dostane do práce.

Paní Smithová: Ó, ano veliteli, začněte znovu, žádáme vás o to všichni.

Požárník: Ach já nevím, zda budu moci, jsem tady na úřední pochůzce. Záleží na tom, kolik je hodin ?

Paní Smithová: My tady nemáme hodiny, ale pendlovky.

Pan Smith: Jdou špatně, milují protiklady a ukazují vždy právě o šest hodin, méně než je.

Vstupuje Máry

Máry: Paní ... Pane ...

Paní Smithová: Co chcete ?

Pan Smith: Co tu chcete ?

Máry: Doufám milostpaní a milostpane, že mi prominete, a dámy a pánové také ... Chtěla bych ... chtěla bych ... vám také vyprávět anekdotu.

Paní Martinová: Co to říká ?

Pan Martin: Myslím, že služka našich přátel se zbláznila ... Chce také vyprávět anekdotu.

Požárník: Kdo si myslí, že je ? Ó !

Paní Smithová: Do čeho se to mícháte ?

Pan Smith: To je věru nemístné, Máry ...

Požárník: Ó ! Ale to je ona ! Není možná !

Pan Smith: A vy ?

Máry: Není možná ! Tady ?

Paní Smithová: Co to všechno má znamenat ?

Pan Smith: Vy se znáte ?

Požárník: A jak !

Máry: Já jsem ta ráda, že vás zase vidím, ... konečně !

Paní a pan Smithovi: Ó !

Pan Smith: To je trochu silné, zde v našem domě, na předměstí Londýna.

Paní Smithová: To není slušné !

Požárník: To ona uhasila můj první plamen.

Máry: Já jsem jeho malá hadice.

Pan Martin: Je-li tomu tak ... drazí přátelé ... pak jsou tyto city pochopitelné, lidské, úcty hodné.

Paní Martinová: Všechno, co je lidské, je úcty hodné.

Paní Smithová: I tak ji tu nevidím ráda, zde, mezi námi.

Pan Smith: Nemá potřebné vychování ... (na Požárníka) ostatně vy také ne, přišel jste pozdě.

Požárník: Ale vy máte příliš mnoho předsudků.

Paní Martinová: Já si myslím, že služebné děvče, zkrátka, ačkoliv se mě to netýká - je vždycky jen služebné děvče.

Pan Martin: I když někdy může být dosti dobrým detektivem.

Požárník: Pusť mě !

Máry: Nestarej se o ně, nejsou tak zlí, jak se dělají.

Pan Smith: Hm ... hm ... vy dva jste velmi dojemní, ale zároveň trochu ... trochu ...

Pan Martin: Ano, to je to pravé slovo.

Pan Smith: ... trochu příliš okázalí ...

Pan Martin: Je jistá vrozená britská cudnost - odpusťte mi, že se přece jen pokouším upřesnit svou myšlenku - které nerozumějí cizinci, ani specialisté, dík které, smím-li se vyjádřit ... konečně, vám to nemusím povídat ...

Máry: Chtěla jsem vám vyprávět ...

Pan Smith: Nic nám nevyprávějte ...

Máry: Ó ano !

Paní Smithová: Jděte, má zlatá Márinko, jděte pěkně do kuchyně a čtěte si tam pěkně ty své básničky před zrcadlem ...

Pan Martin: Vida, já nejsem služebná a čtu také básně před zrcadlem.

Paní Martinová: Dnes ráno, když ses díval do zrcadla, tak ses tam neviděl.

Pan Martin: No protože jsem tam ještě nebyl ...

Máry: Mohla bych vám snad přece zarecitovat básničku ?

Paní Smithová: Má zlatá Márinko, vy jste příšerně tvrdohlavá.

Máry: Tak já vám přednesu báseň, ano, souhlasíte ? Je to báseň nazvaná "Oheň", na počest velitele:

Oheň

Svíčičky smrků hoří po lesích. A chytl od nich kámen. Zámek začal hořet. Les začal hořet. Muži začali hořet. Ženy začaly hořet. Ptáci začali hořet. Ryby začaly hořet. Voda začala hořet. Nebe začalo hořet. Popel začal hořet. I kouř začal hořet. Oheň začal hořet. Všechno začalo hořet, hořet, hořet, hořet.

Máry recituje báseň, zatímco Smithovi jí vystrkují z pokoje. Dlouho odbíjejí hodiny.

Paní Martinová: Z toho mi šel mráz po zádech ...

Pan Martin: A přece je v těch verších jistý žár ...

Požárník: Mně se to líbilo.

Paní Smithová: Ale přece jen ...

Pan Smith: Přeháníte ...

Požárník: Poslyšte, je to pravda ... to všechno je velmi subjektivní ... ale je to mé pojetí světa. Můj sen. Můj ideál ... A pak mi to připomíná, že už musím jít. Když vy nevíte, kolik je hodin, a já mám přesně za tři čtvrtě hodiny a šestnáct minut požár na druhém konci města. A tak si musím pospíšit. I když to není nic velkého.

Paní Smithová: Co to bude ? Malý oheň od komína ?

Požárník: Ani to ne. Trochu žáru v posteli a nějaké pálení žáhy.

Pan Smith: Je nám líto, že odcházíte.

Paní Smithová: Byl jste velmi zábavný.

Paní Martinová: Díky vám jsme strávili skutečnou descartovskou čtvrthodinku.

Požárník: (dojde ke dveřím a pak se zastaví) A mimochodem, co plešatá zpěvačka ?

Mlčení, rozpaky.

Paní Smithová: Češe se stále stejným způsobem.

Požárník: Ach ! Tedy na shledanou, dámy a pánové.

Pan Martin: Mnoho štěstí a mnoho ohně !

Požárník: Doufejme ! Vždyť to potřebujeme všichni.

Požárník odejde. Všichni ho doprovázejí až ke dveřím. Bití hodin. Vracejí na svá místa. Sednou si, opakuje se scéna po příchodu Martinových.

Dlouhé mezery mezi replikami, občas bijí hodiny.

Pan Smith: Hm.

Paní Smithová: Hm. Hm.

Paní Martinová: Hm. Hm. Hm.

Pan Martin: Hm. Hm. Hm. Hm.

Paní Martinová: Já mohu koupit kapesní nůž pro svého bratra, ale vy nemůžete koupit svému dědečkovi Irsko.

Pan Smith: Člověk chodí po nohou, ale ohřívá se elektřinou nebo uhlím.

Pan Martin: Ten, kdo dneska prodá krávu, bude míti zítra kávu.

Paní Smithová: V životě se jeden musí dívat z okna.

Paní Martinová: Ale je možno si sednout na židli, když nemá okna.

Pan Smith: Člověk aby stále myslel na všechno.

Pan Martin: Strop je nahoře, podlaha je dole.

Paní Smithová: Řeknou-li ano, je to jen takový způsob mluvení.

Paní Martinová: Jak si kdo ustele, tak si lehne.

Pan Smith: Vezměte si kruh a polaskejte se s ním a zvrhne se vám v obludný kruh.

Paní Smithová: Učitel učí ve škole své žáky číst, ale kočka kojí koťata, dokud jsou malá.

Paní Martinová: Zatímco kráva nám ukazuje paty.

Pan Smith: Když jsem na venkově, mám rád samotu a klid.

Pan Martin: Na to ještě nemáte léta.

Paní Smithová: Benjamin Franklin měl pravdu, vy nejste tak klidný jako on.

Paní Martinová: Jak se jmenuje sedm dní v týdnu ?

Pan Smith: Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle.

vstoupí tlumočník a překládá

tlumočník: Monday, Tuesday, Wednesday, Thursday, Friday, Saturday, Sunday.

Pan Martin: Edward is a clerk his sister Nancy is a typist, and his brother William a shop-assistant.

tlumočník: Eduard je úředník, jeho sestra Nancy je písařka a jeho bratr Vilém příručí v obchodě.

tlumočník opět zmizí

Paní Smithová: Podařená rodina.

Paní Martinová: Mám raději ptáka na poli než ponožku na trakaři.

Pan Smith: Raději sítě v chatě než mléko v hradě.

Pan Martin: Dům Angličana je jeho skutečný hrad.

Paní Smithová: Neumím dost dobře španělsky, abych se vyjádřila.

Paní Martinová: Dám ti bačkory své tchyně, když mi dáš rakev svého manžela.

Pan Smith: Hledám kněze monofyzitu, abych ho oženil s naší služebnou.

Pan Martin: Chléb je strom, zatímco chléb je také strom a z dubu se rodí dub každého jitra za svítání.

Paní Smithová: Můj strýc žije na venkově, ale to se netýká porodní babičky.

Paní Martinová: Papír je na psaní. Kočka na myši, sýr je na drápání.

Paní Smithová: Automobil jezdí velmi rychle, ale kuchařka zas lépe připravuje pokrmy.

Pan Smith: Nebuďte labutě, obejměte raději spiklence.

Pan Martin: Dobročinnost začíná doma.

Paní Smithová: Čekám, že mě vodovod přijde navštívit ke mně do mlýna.

Pan Martin: Dá se dokázat, že sociální pokrok je mnohem lepší s cukrem.

Pan Smith: K čertu s leštěním !

Po této poslední odpovědi pana Smitha zůstanou všichni na chvíli tiše, užaslí. Je cítit, že tu vládne jisté nervové podráždění. Údery hodin jsou také nervóznější. Nepřátelství a nervozita stále rostou. Ke konci scény stojí všichni těsně u sebe, řvou své repliky, zvedají pěsti, jsou připraveni vrhnout se na sebe.

Pan Martin: Jeden si nevyleští brýle černým krémem na boty.

Paní Smithová: Ano, ale za peníze si jeden nekoupí všechno, co chce.

Pan Martin: Raději bych zabil sto králíků, než dělal v zahradě muziku.

Pan Smith: Kakadů, kakadů, kakadů, kakadů, kakadů, kakadů, kakadů ...

Paní Smithová: Jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy ...

Pan Martin: Jaké katarakty keců, jaké katarakty keců, jaké katarakty keců, jaké katarakty keců, jaké katarakty keců, jaké katarakty keců ...

Pan Smith: Psi mají blechy, psi mají blechy, psi mají blechy, ...

Paní Martinová: Kaktus, kaltus, kukla, kulka, kokarda, košer.

Paní Smithová: Kecale, pokecal jsi nás.

Pan Martin: Raděj bych přebíral kávu, než abych ukradl krávu.

Paní Martinová: (otvírá co nejvíc ústa) Ach ! Och ! Ach ! Och ! Dovolte mi skřípat zuby.

Pan Smith: Aligátor.

Pan Martin: Pojďme plácnout Odyssea.

Pan Smith: Jdu žít do své chýše z palmovníků pod papayové stromy.

Paní Martinová: Citrusy v citrusových plantážích nenosí kokosy, nosí citronovku. Citrusy v citrusových plantážích nenosí kokosy, nosí citronovku.

Paní Smithová: Myši mají obočí a obočí nemá myši.

Paní Martinová: Sáhni ruče na papuče.

Pan Martin: Kdo mi ručí za papuči.

Pan Smith: Nemuč myši, myškuj mouchy !

Paní Martinová: Myš se hýbe.

Paní Smithová: Myj si hubu.

Pan Martin: Plácá držka plechová. Plácá držka plechová.

Pan Smith: Rozšavlovaný šarvátkáři !

Paní Martinová: Scaramouche !

Paní Smithová: Sainte-Nitouche !

Pan Martin: Máte pusu samou růž.

Pan Smith: Mlč už, kuš !

Paní Martinová: Kéž se svatá Nituše, chopí mojí katuše.

Paní Smithová: N'y touchez pas, elle est brisee.

Pan Martin: Robert!

Pan Smith: Browning!

Paní Martinová, Pan Smith: Rudyard.

Paní Smithová, Pan Martin: Kipling.

Paní Martinová, Pan Smith: Robert Kipling!

Paní Smithová, Pan Martin: Rudyard Browning.

Paní Martinová: Hudrující remcalové, hudrující remcalové !

Pan Martin: Márinko, dno od moždíře !

Paní Smithová: Krišnamurti, krišnamurti, krišnamurti !

Pan Smith: Papež šňupe rapé. Záklopka mu neklape. Záklopka má papeže.

Paní Martinová: Bazar, Balzac, Bazaine !

Pan Martin: Bizární, bazén, bižutérie !

Pan Smith: A, e, i, o, u, a, e, i, o, u, a, e, i, o, u, a, e, i, o, u !

Paní Martinová: Be, fe, le, me, pe, se, ve, ze !

Pan Martin: Tři sta třiatřicet stříbrných stříkalo přes tři sta třiatřicet stříbrných střech !

Pan Smith: (napodobuje vlak) Šu, šu, šu, šu, šu, šu, šu, šu, šu, šu ... šu, ííí ! Proč tam !

Paní Martinová: Stojí !

Pan Martin: Tamta !

Paní Smithová: Pumpa !

Pan Smith: Proč tam !

Paní Martinová: Stojí !

Pan Martin: Tamta !

Paní Smithová: Pumpa !

Všichni dohromady (řvou ve vrcholící zuřivosti) Proč tam stojí tamta pumpa !! Proč tam stojí tamta pumpa !! Proč tam stojí tamta pumpa !! Proč tam stojí tamta pumpa !! Proč tam stojí tamta pumpa !! ...

Zhasíná se. Ohlušující bití hodin. Slova náhle ustanou.

Přestávka.

Rozsvítí se. Bartolomějové sedí v lóži, vzájemně se přesvědčují:

Bartoloměj II: Nemám na tom vůbec žádný zájem. A vesnice je tak daleko.

Bartoloměj III: Ale moře je blízko.

Bartoloměj II: Snad, ale voda je příšerně studená.

Bartoloměj III: Boule je dobrá hra.

Bartoloměj II: (naštvaně) Boule vůbec není dobrá hra, je ubohá ... a na moři byly olejové skvrny.

Bartoloměj III: (vesele) Vždyť jsme měli každé ráno čerstvé mléko.

Bartoloměj II: Nesnáším mléko, ostatně cesta na pláž byla velmi špatná.

Bartoloměj III: Což nic nemění na tom, že neumíte francouzsky.

Bartoloměj II: Má matka ale mluví francouzsky. (rezolutně) Příští rok pojedeme do Itálie.

Bartoloměj III: Ten nádherný španělský ohňostroj!

Bartoloměj II: Ty rány byly neúnosné.

Bartoloměj III: Slavnosti jsou v Německu také, proč jsme si pronajali dům ve Francii ?

Bartoloměj II: To nevím.

Postupně přicházejí:

Paní Smithová: Můj strýc žije na venkově, ale to se netýká porodní babičky.

Paní Martinová: Papír je na psaní. Kočka na myši, sýr je na drápání.

Paní Smithová: Automobil jezdí velmi rychle, ale kuchařka zas lépe připravuje pokrmy.

Pan Smith: Nebuďte labutě, obejměte raději spiklence.

Pan Martin: Dobročinnost začíná doma.

Paní Smithová: Čekám, že mě vodovod přijde navštívit ke mně do mlýna.

Pan Martin: Dá se dokázat, že sociální pokrok je mnohem lepší s cukrem.

Pan Smith: K čertu s leštěním !

Pan Martin: Jeden si nevyleští brýle černým krémem na boty.

Paní Smithová: Ano, ale za peníze si jeden nekoupí všechno, co chce.

Pan Martin: Raději bych zabil sto králíků, než dělal v zahradě muziku.

Pan Smith: Kakadů, kakadů, kakadů, kakadů, kakadů, kakadů, kakadů ...

Paní Smithová: Jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy ...

Pan Martin: Jaké katarakty keců, jaké katarakty keců, jaké katarakty keců, jaké katarakty keců, jaké katarakty keců, jaké katarakty keců ... Pan Smith: Psi mají blechy, psi mají blechy, psi mají blechy, ...

Paní Martinová: Kaktus, kaltus, kukla, kulka, kokarda, košer.

Paní Smithová: Kecale, pokecal jsi nás.

Pan Martin: Raděj bych přebíral kávu, než abych ukradl krávu.

Paní Martinová: (otvírá co nejvíc ústa) Ach ! Och ! Ach ! Och ! Dovolte mi skřípat zuby.

Pan Smith: Aligátor.

Pan Martin: Pojďme plácnout Odyssea.

Pan Smith: Jdu žít do své chýše z palmovníků pod papayové stromy.

Paní Martinová: Citrusy v citrusových plantážích nenosí kokosy, nosí citronovku. Citrusy v citrusových plantážích nenosí kokosy, nosí citronovku.

Paní Smithová: Myši mají obočí a obočí nemá myši.

Paní Martinová: Sáhni ruče na papuče.

Pan Martin: Kdo mi ručí za papuči.

Pan Smith: Nemuč myši, myškuj mouchy !

Paní Martinová: Myš se hýbe.

Paní Smithová: Myj si hubu.

Pan Martin: Plácá držka plechová. Plácá držka plechová.

Pan Smith: Rozšavlovaný šarvátkáři !

Paní Martinová: Scaramouche !

Paní Smithová: Sainte-Nitouche !

Pan Martin: Máte pusu samou růž.

Pan Smith: Mlč už, kuš !

Paní Martinová: Kéž se svatá Nituše, chopí mojí katuše.

Paní Smithová: N'y touchez pas, elle est brisee.

Pan Martin: Robert!

Pan Smith: Browning!

Paní Martinová, Pan Smith: Rudyard.

Paní Smithová, Pan Martin: Kipling.

Paní Martinová, Pan Smith: Robert Kipling!

Paní Smithová, Pan Martin: Rudyard Browning.

Paní Martinová: Hudrující remcalové, hudrující remcalové !

Pan Martin: Márinko, dno od moždíře !

Paní Smithová: Krišnamurti, krišnamurti, krišnamurti !

Pan Smith: Papež šňupe rapé. Záklopka mu neklape. Záklopka má papeže.

Paní Martinová: Bazar, Balzac, Bazaine !

Pan Martin: Bizární, bazén, bižutérie !

Pan Smith: A, e, i, o, u, a, e, i, o, u, a, e, i, o, u, a, e, i, o, u !

Paní Martinová: Be, fe, le, me, pe, se, ve, ze !

Pan Martin: Tři sta třiatřicet stříbrných stříkalo přes tři sta třiatřicet stříbrných střech !

Pan Smith: (napodobuje vlak) Šu, šu, šu, šu, šu, šu, šu, šu, šu, šu ... šu, ííí ! Proč tam !

Paní Martinová: Stojí !

Pan Martin: Tamta !

Paní Smithová: Pumpa !

Pan Smith: Proč tam !

Paní Martinová: Stojí !

Pan Martin: Tamta !

Paní Smithová: Pumpa !

Zhasíná se. Ohlušující bití hodin. Slova náhle ustanou.

Rozsvítí se. Paní Martinová a Ionesco (zakrytý novinami) sedí tak, jak seděli na začátku Smithovi. Říkají tatáž slova.

Paní Martinová: Vida, devět hodin. Pojedli jsme polévku, rybu, brambory opékané na slanině a anglický salát. Vše jsme zapili anglickou vodou. Najedli jsme se dnes večer znamenitě. To proto, že žijeme na londýnském předměstí a že se jmenujeme Smithovi.

Ionesco čte dále, zívne.

Paní Martinová: Brambůrky na slanině jsou znamenité, olej v salátě nebyl žluklý. Olej od kupce na rohu je mnohem kvalitnější než olej od kupce odnaproti. Je dokonce lepší než olej od kupce dole pod kopcem. Neříkám, že by jejich olej byl špatný, ale olej od kupce na rohu je vždycky nejlepší.

Ionesco čte dále, zívne.

Paní Martinová: Máry uvařila tentokráte brambory znamenitě. Posledně je nedovařila. Mám je ráda jen když jsou dobře uvařené.

Ionesco čte dále, zívne.

Paní Martinová: Ryba byla čerstvá. Však jsem si na ní pochutnala. Dala jsem si dvakrát, ne, třikrát. To mi dělá výborně na stolici. Ty sis dal také třikrát, ale potřetí sis nabral méně než poprvé a podruhé, kdežto já jsem si nandala mnohem více. Navečeřela jsem se dnes večer lépe než ty. Jak to přijde, obyčejně jíš více ty. Chuť ti přece neschází.

Ionesco zívne.

Paní Martinová: Ale polévka byla trochu příliš slaná. Měla jsem rozhodně o nějaké to zrnko soli víc, než máš ty. Jo, jo, jo . Bylo v ní příliš mnoho póru a ne dost cibule. Lituji, že jsem Máry neporadila, aby přidala špetku majoránky, budu si to pamatovat.

Ionesco čte dále, zívne.

Paní Martinová: Paní Parkerová zná rumunského kupce, jmenuje se Popesco Rosenfeld. Právě přijel z Cařihradu. Je to velký specialista na jogurty. Má diplom ze školy na výrobu jogurtů v Adrianopoli. Zítra k němu zajdu koupit velký hrnec pravého domácího rumunského jogurtu. Jeden takové věci tady na předměstí Londýna jen tak nedostane.

Ionesco čte dále, zívne.

Paní Martinová: Jogurt je znamenitý na žaludek, ledviny, apendicitu a apoteózu. To mi řekl doktor Mackenzie-King, ten co léčí děti našich sousedů Johnových. Je to dobrý lékař. Jeden se mu může svěřit. Nikdy nepředepíše lék, který nevyzkoušel sám na sobě. Než poslal starého Parkera na operaci, nechal se nejdříve sám operovat na játra, ačkoliv nebyl ani trochu nemocen.

Ionesco: Ale jak to, že se doktor z toho vylízal, kdežto Parker na to umřel ?

Ionesco sklopí noviny, oba se na sebe překvapeně zadívají, zakřičí.

Konec