|
|
Garcin: dívá se na číšníka Ne, to neměl být vtip. Ticho, prochází se. Žádná zrcadla, žádná okna, přirozeně. Nic, co by se dalo rozbít. Najednou prudce. A proč mi vzali kartáček na zuby? |
|
|
číšník: Nepotřebujete-li mě, půjdu. Garcin: Počkejte! Číšník se vrátí Je tamhleto zvonek? Mohu na vás zazvonit, budu-li chtít? A musíte přijít? číšník: Vlastně ano. Ale má své rozmary. V mechanismu není něco v pořádku. Garcin: jde ke zvonku a stiskne knoflík, zvoní Funguje. číšník: překvapen Funguje. Ale netěšte se, to nepotrvá.
|
|
|
číšník: obrátí se k Inés Máte snad nějaký dotaz?… Inés mlčí Zákazníci se obvykle rádi informují… Nenutím vás. Ostatně, pokud jde o kartáček na zuby, zvonek a bronzovou sochu od Barbedienna, pán je informován a odpoví vám stejně dobře jako já. Odejde, ticho. |
 |
číšník: Potřebujete mě ještě? Estelle: Ne, jděte. Zazvoním na vás. Číšník se ukloní a odejde
|
|
|
Estelle: Já? Včera… Obřad není ještě skončen. Mluví velmi přirozeně, ale jako by viděla to, co popisuje Vítr cuchá závoj mé sestry. Snaží se ze všech sil, aby se rozplakala. No! Ještě trochu. Konečně! Dvě slzy, dvě malé slzičky, které se třpytí pod závojem. Olga je dnes hrozně ošklivá. Podpírá mou sestru pod paží. Pláče, aby ji lidé litovali. Řeknu vám, že na jejím místě… Byla to má nejlepší přítelkyně. |
|
|
Estelle: Opravdu, ano, už je noc. Olga se svléká. Jak ten čas na zemi letí. Inés: Je noc. Zapečetili dveře mého pokoje. A pokoj je prázdný, ve tmě. Garcin: Pověsili si kabáty na opěradla židlí a vyhrnuli si rukávy košil nad lokty. Páchne to lidmi a doutníky. Ticho Rád jsem žil mezi lidmi v košilích s vyhrnutými rukávy. |
|
|
Inés: Uvidíte, jak je to hloupé. Strašlivě hloupé. Žádná fysická muka tu nejsou, a přece jsme v pekle. A nikdo nemůže přijít. Nikdo. Zůstaneme spolu až do konce sami. Tak je to! Uvažte přece, někdo tu chybí. Kat. Garcin: polohlasem To vím! Estelle: Co tím chcete říci? Inés: Každý z nás je katem obou ostatních. Chvíle. Všichni musí strávit tu novinku |
|
|
Inés: Kdo ti brání, abys mě zkrotila Dívají se na sebe, Estelle se usměje, trochu fascinována Ty mi opravdu nechceš tykat? Estelle: Působí mi potíže, tykat ženám. Inés: Co kdyby zrcadlo začalo lhát? Nebo kdybych zavřela oči? Kdybych odmítla dívat se na tebe, co by sis počala s celou svou krásou? Neboj se; musím se na tebe dívat, moje oči zůstanou otevřeny dokořán. A budu milá, hrozně milá. Ale jen budeš-li mi říkat ty. Chvíle |
 |
Estelle: To ona začala. Přišla mi nabídnout své zrcátko. Já ji o nic nežádala. Inés: O nic. Jen ses k němu tiskla a dělala obličeje, aby si tě všiml Estelle: No a? Co dál? Garcin: Zbláznily jste se? Což nevidíte, kam míříte? Mlčte už! Po chvíli Sedněme si opět klidně, zavřeme oči a každý se bude snažit zapomenout na přítomnost druhých. Chvíle. Usedá. Ženy jdou váhavě na svá místa. Inés se náhle obrátí na Garcina, který si zakrývá rukama uši. |
 |
Inés: Ach! Zapomenout! Takové dětinství. Cítím vás až do morku kostí. Vaše mlčení mi křičí do uší. Můžete si zabednit ústa, můžete se vyříznout jazyk, ale cožpak potom přestanete existovat? Zastavíte své myšlenky? Poslouchám je. Dělají tik tak jako budík, a vím, že vy také slyšíte moje. Můžete klidně zalézt na svou pohovku, stejně jste všude. Zvuky ke mně doléhají pošpiněné, protože jste je zaslechl, když letěly. Ukradl jste mi i mou tvář. Vy ji znáte, já ji neznám. A ji, ji také! Ukradl jste mi ji; kdybychom byly samy, myslíte, že by se odvážila jednat se mnou tak, jako se mnou jedná? Ne, ne; dejte ty ruce pryč, nenechám vás, to by bylo příliš pohodlné. Zůstal byste tady, necitelný, zabrán do sebe jako Buddha. Já bych měla zavřené oči, cítila bych, že všechny projevy jejího života patří vám, dokonce i šustění jejich šatů, a že vám posílá úsměvy, které vy nevidíte… To ne! Já si své peklo vyberu sama. Budu se na vás dívat otevřenýma očima a bojovat s odkrytou tváří. |
 |
Garcin: Florence byla blondýna? Inés: Blondýna. Pohlédne na Estelle Vplížila jsem se do ní, viděla ho mýma očima…A ke všemu mi zůstala na krku. Najaly jsme si pokoj na druhém konci města. Tenkrát, když se stalo to s tou tramvají. Říkala jsem jí to každý den: no dobře maličká. Zabily jsme ho. Ticho Jsem zlá. |
 |
Inés: Tak co? Vysmála ses mu? Proto se zabil? Chvíli se na sebe dívají Estelle: Těmahle očima ses dívala na Florence? Inés: Ano. Chvíle. Estelle se dá do smíchu Estelle: Pohne se od dveří Vůbec jste to neuhodli. Napřímí se a dívá se na ně, stále opřena zády o stěnu, drze a vyzývavě Chtěl mi udělat dítě. Tak, jste spokojeni? |
 |
Garcin: A ty. Tys nechtěla. Estelle: Ne. Ale dítě stejně přišlo. Odjela jsem na pět měsíců do Švýcar. Nikdo nic nevěděl. Byla to holčička. Roger byl u mne, když se narodila. Bavilo ho mít holčičku. Mě ne!!!! |
 |
Inés: uchopí křečovitě Garcina Nechte ji! Nechte ji! Nedotýkejte se jí svýma špinavýma, mužskýma rukama! Garcin: odstrkuje ji násilím Nechte toho, nejsem šlechtic, nebudu se bát uhodit ženu. |
 |
Garcin: Pojď sem, podívej se na mne. Potřebuji, aby se na mne někdo díval, když o mně na zemi mluví. Miluji modré oči. Inés: Modré oči? Vidíte ho! A co ty, Estelle? Máš ráda zbabělce? Estelle: Kdybys věděla, jak je mi to jedno. Zbabělec nebo ne, jen když dobře líbá. |
 |
Garcin: uchopí ji za rameno Poslyš, každý jsme šli za svým cílem, že ano? Já kašlal na peníze, na lásku. Chtěl jsem být muž. Tvrdý. Vsadil jsem všechno na jednu kartu. Je možné, aby byl člověk zbabělec, zvolí-li tu nejnebezpečnější cestu? Je možné soudit celý život podle jediného činu? Inés: Proč ne? Třicet let jsi snil o tom, že máš srdce, a promíjel sis tisíc malých slabostí, protože hrdinům je všechno dovoleno. Jak to bylo pohodlné! A potom, v hodině nebezpečí, tě postavili před vysokou hradbu. A… tys sedl na vlak do Mexika. |
 |
Garcin: dívá se na obě a směje se Navždycky! Dosednou každý na svou pohovku. Dlouhé ticho. Přestanou se smát a dívají se na sebe, Garcin se zvedne Nu tak dobrá, pokračujeme. |
 |
Fotografie z Českokrumlovských listů z představení v Okresním vlastivědném muzeu. Jen Margita Semecká z nás udělala potulné umělce :-) |
