 |
Barokní architektura v Čechách |
|
|
Barokní architektura v Čechách |
|
Barokní architektonická tvorba je v opozici k renesančním přímkám, rovným plochám a kruhům. Baroko se snaží být monumentální, porušuje pravidelnost a střídmost. Volí křivky, ovály, plasticky zvlněné a modelované plochy. Je pohyblivé, neklidné, plné nečekaných překvapení a nové bohatým dekorem. Baroko stírá hranice mezi architekturou, plastikou a malbou. Je syntézou práce architektů, malířů, sochařů a štukatérů. Německé dějiny umění zde používají termín „Gesamtkunstwerk“, což se do češtiny překládá jako „celostní umění“. Nástěnné malby nezdobí plochu stěny, ale dotvářejí prostor. Jedná se o iluzionistickou malbu. Ta v architektuře předstírá plastické prvky, napodobuje stavební prvky (např. klenby, žebra, pilastry). V baroku se využívá ornamentální štukatura, která v této době dosahuje svého vrcholu. Interiér je štukově bohatý, hlavice sloupů jsou zlacené.
Baroko mělo v každé zemi jiný, specifický rys. Mezi typické české rysy patří používání drsnějšího pískovce místo mramoru.
Barokní stavitelství přejalo všechny známé, vhodné a již v minulých dobách používané stavební techniky. Stavebním materiálem byly cihly, které byly poměrně nízké. V interiéru byl používán umělý mramor a štuková výzdoba. Umělý mramor byl tak dokonale proveden, že skoro nešel rozeznat od pravého. Umělost dokazuje jen velká plocha bez spár. Umělý mramor je na dotyk teplejší, než kámen přírodní. Místo umělého mramoru se dá použít také stucco lustro . Baroko věnuje pozornost osovému řešení, formální souměrnosti. Na funkčnost není kladen důraz, takže vznikají, pomocí iluzivní malby, falešná okna či dveře na fasádě. Na stropech místností se freskami vytvářela iluze kupolí. Důkazem důležitosti osové souměrnosti je například hlavní fasáda Valdštejnského paláce (obrázek 1) v Praze. Do fasády zde byl zakomponován falešný střední portál, za jehož dveřmi jsou zdi.
Změnil se význam zdi, ta byla bohatě prohýbána a členěna i prolamována (nikami). Niky , které vznikají už při stavbě, bývají nahoře zaklenuté a tím nika zpevňuje stěnu a rozvádí tlak svrchních vrstev zdiva.
Baroko převzalo architektonické řády, avšak jejich články záměrně přetvářelo. To například vidíme na dřících sloupů, které se někdy šroubovitě stáčely. Hlavice sloupů a pilastrů se změnily v girlandy nebo maskarony.
V baroku se používalo mnoho typů kleneb , patří mezi ně: placka, kupole, lunetová, klášterní klenba, klenba valená a přímá křížová římská. Nově vznikla takzvaná baldachýnová klenba, jednalo se o velmi složitou klenbu. Takto složitou klenbu nedokázala postavit každý, jen zkušení a technicky zdatní stavitelé. Mezi ty patřila například rodina Dientzenhoferů.
Barokní umění netvoří jednotný proud. Po celé období baroka se uplatňovaly dva hlavní směry: klasicizující a dynamické baroko. Klasicizující navazovalo jakýmsi způsobem na renesanci, bylo opakem dynamických tendencí, přesto však existovaly společné rysy, a to hlavně úsilí o dokonalý výsledný tvar. V katolických zemích (Itálie, Španělsko, střední Evropa, Portugalsko) se rozvíjí dynamická forma baroka. Pro nekatolické země a pro Francii je typické klasicizující baroko se svou přehlednou a harmonickou architekturou.
Klasicizující baroko se uplatnilo hlavně ve Francii, při čemž jednotlivá vývojová období ve francouzském umění odpovídají obdobím vlády jednotlivých panovníků. Období raného baroka bylo přibližně období vlády Ludvíka XIII. (1625-1643). Vrcholné baroko, za vlády Ludvíka XIV. (1643-1715), v sobě zahrnulo tvorbu několika generací. Nejvýznamnějším architektem této doby byl Jules-Hardouin Mansart. Je autorem pařížského náměstí Place Vendôme, dómu Invalidů, centrální stavba s kopulí (obrázek 4) u pařížské Invalidovny.(Černá, 2008) „Dóm je dokonalým příkladem francouzského klasicizujícího baroka.“ V této době byla významnou událostí i přestavba zámku Versailles, hlavním architektem se stal J.H. Mansart, pracoval na něm i Jacques-Ange Gabriel.
Druhý směrem je baroko dynamické či radikální. V interiéru, který byl stejně zvlněný jako fasáda, byla použita kombinace materiálů, štuku, zlata a umělých mramorů. Tato technika byla použita i u tektonických článků, jako jsou sloupy, pilastry. Mezi první architekty tohoto slohu patřil ital, Carlo Maderna, který pokračoval v dostavbě chrámu sv. Petra v Římě (obrázek 5). Na této stavbě se podílel i Giovanni Lorenzo Bernini, který před tímto chrámem vybudoval elipsovité náměstí s kolonádou. Další architekt, který se proslavil, byl Francesco Borromini. Ten poprvé použil, při stavbě kostelíku San Carlo alle quattro Fontane, principu průniku geometrických těles vytvářející konvexně-konkávní zprohýbání zdí. Tato stavba se stala vrcholným příkladem barokního dynamismu. Dynamické barokní tendence se uplatnily i v Rakousku, Bavorsku a v Českých zemích.
Praha, sídelní město Rudolfa II. od konce 16. století, byla v úzkém styku s Itálií. Do Čech pronikaly barokní podněty prostřednictvím cizích umělců, kteří sem přicházeli k císařskému dvoru. Dalším důvodem, proč se baroko u nás ujalo, je fakt, že po nástupu tzv. naléhavé protireformace a rekatolizace, bylo třeba vystavit spoustu církevních staveb. Nastali nejlepší podmínky pro rozvoj architektury. Vývoj baroka u nás můžeme rozdělit do třech období: raného baroka, vrcholného baroka a pozdního baroka.
Rané baroko má ještě klasicizující charakter, je přísné v jednoduché prostorové koncepci i ve vnějším výrazu. Na fasádách se objevují vysoké pilastrové nebo polosloupové řády. Sloupy, polosloupy mívají pásovou 0bosáž (obrázek 6).
Okna staveb mívají šambrány s ušima, někdy s motivem klenáků. Nad okny bývají trojúhelníkové nebo segmentové frontony . Pro rané baroko je typické střídání segmentových a trojúhelníkových štítů nad okny. Domovní štíty byly buďto segmentové nebo trojúhelníkové a navíc byly doplněné vystupující volutou. Doplňujícími detaily jsou čučky , koule, šišky, obelisky , někdy i sochy. Portály se často dělaly s prstencovou bosáží (dělí se sloupy nebo pilastry), někdy i s horním oknem, s předsazenými sloupy nesoucí balkón. Klenby byly lunetové, nebo se používali kopule . Klenby byly pokryty plastickým štukem s ornamenty. Mezi často používaný ornament patří feston .
Význačným představitelem této doby je architekt Carlo Lurago (1615-1684). Byl to italský barokní architekt a sochař. Stavěl hlavně církevní stavby a to z toho důvodu, že pracoval pro jezuitský řád. Mezi jeho nejvýznamnější stavbu v České republice patří Klementinum (obrázek 9), (Praha, 1654-1679).
Dalším představitelem této doby je Giovanni Maria Filippi. Byl dvorním architektem císaře Rudolfa II. a Matyáše. Jeho nejznámější stavba je Matyášova brána na Pražském hradě (obrázek 10). Jedná se o první světskou stavbu u nás v Čechách, byla dokončena r. 1614. Dále navrhl kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi (1613-1625). Tento kostel je prvním raně barokním poutním kostelem u nás.
Mezi další architekty toho období patří Francesco Caratti, který stavěl hlavně paláce a zámky, a Giovanni Pieroni.
V tomto období se už uplatňuje dynamické baroko, tzn., že interiér už se začal vlnit a začal používat kombinaci materiálů, štuku, zlata a umělých mramorů. Mezi nové architektonické prvky patří například kázulové okno. V ornamentice se používaly atlanty, což jsou plastiky mužů nesoucí nějaké břemeno. Atlant se nacházel většinou na portálu, který byl tím nejhezčím na celé stavbě. Vlastník stavby tímto prvkem (portálem) ukazoval jakou moc a majetek má.
Ornament, který byl ve vrcholném baroku používán, byla páska. Nahradila rostlinný motiv z raného baroka. Jedná se o abstraktní ornament, jehož motivem jsou mřížky a průplety tenkých pásků. Typy střech, v tomto období baroka, byly střechy mansardové , cibulové a zvonové.
Mezi nejslavnější architekty této doby patří Kryštof Dientzenhofer, Ignác Kilián Dientzenhofer, Jan Blažej Santini-Aichel a Giovanni Battista Alliprandi. Kryštof Dientzenhofer (1655-1722) byl českým architektem a stavitelem. Narodil se v Německu. Chrámům, které navrhl, vtiskl jedinečný ráz. Používal velmi složité klenební konstrukce a rafinovaně navrhoval také plochy. V Chebu navrhl Kostel sv. Kláry (obrázek 12), (1708-1712), který byl roku 1782 odsvěcen a v současnosti slouží jako výstavní síň galerie v Chebu. Kostel vyniká svým bočním průčelím, ve kterém je hlavní vchod. Půdorys tohoto kostela je složen ze tří oválů. Kryštof Dientzenhofer působil také v Praze, kde postavil chrám sv. Mikuláše (obrázek 13) na Malé Straně v Praze, přičemž věž této stavby byla navržena synem K. Dientzenhofera, Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem. Uvnitř chrámu můžeme zhlédnout pozoruhodnou výzdobu, která se skládá z nástropních fresek od Jana Lukáše Krackera a soch od několika umělců. Kupole je 70 m vysoká a fresky, které tento architektonický prvek zkrášlují, jsou od Františka Xavera Palka. Další významnou stavbou je kostel sv. Markéty v Břevnově (Praha), která je součástí nejstaršího mužského kláštera v Čechách a to Břevnovského kláštera benediktinů.
Kryštof Dientzenhofer byl nejen otcem, ale také učitelem Killiána Ignáce Dientzenhofera (1689-1751). Na některých stavbách pracovali společně. Mezi ty, které navrhl sám, patří: Invalidovna (Praha, Karlín), byla realizována pouze 1/9 původního návrhu. Sloužila jako ubytovna pro válečné invalidy. Dále kostel svatého Mikuláše (obrázek 14) na Staroměstském náměstí, kostel svaté Máří Magdaleny (Karlovy Vary) a kaple Hvězda (Broumovské stěny), která má za půdorys pěticípou hvězdu. Další stavbou, kterou navrhl je významný pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje, kde se roku 1942 ukrývali parašutisté, kteří provedli atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Na této stavbě spolupracoval s architektem Pavlem Ignácem Bayerem.
Dalším architektem toho období byl Giovanni Battista Alliprandi ( 1655-1720). Jedná se o architekta italského původu, který se specializoval hlavně na projektování zámecké architektury a šlechtických paláců. Na Hradčanském náměstí můžeme obdivovat Šternberský palác (obrázek 15), tzv. Ernestinum, kde nyní vystavuje Národní galerie evropské malířství. Na Malostranském náměstí je Kaiseršteinský palác (obrázek 16), který je zajímavý svou zdobenou atikou . Nachází se na ní sochy čtyř ročních období. Na této stavbě pracoval i Kryštof Dientzenhofer. G. B. Alliprandi navrhl i části lázeňského areálu Kuks, který se nachází v okrese Trutnov. Lázně byly postaveny roku 1694 a byly považovány za nejvýstavnější lázně celých Čech. Bylo zde i divadlo, závodiště, lázeňské domy, špitál, kostel a zámek. Zámek shořel a byl stržen, dnes po něm zůstalo jen schodiště. Několik budov v tomto areálu ještě funguje, včetně hospitalu s kostelem Nejsvětější trojice, postavený podle návrhu G. B. Alliprandiho. I státní zámek Veltrusy (obrázek 17) byl postaven podle jeho návrhu. Jedná se o budovu, jejíž hlavní část je ve středu a má válcový tvar. Z této části pak paprskovitě, ve tvaru ondřejského kříže, vybíhají jednopatrová křídla.
I v Chebu můžeme obdivovat jeho stavby, byl zde podle jeho návrhu postaven radniční palác (obrázek 18), (1723-1727). Bohužel se pro nedostatek financí realizovala výstavba jen části této budovy, a to pouze jižní křídlo s dvorním traktem. Dnes zde sídlí chebská galerie a vystavuje tu moderní umění.
Poslední z nejvýznamnějších architektů této doby byl Jan Blažej Santini-Aichel. Ten se však od ostatních výrazně lišil, a to protože stavěl v duchu barokní gotiky. Barokní gotika je směr, který se vyvíjel paralelně s vrcholným barokem a to ve čtvrtině 18. století. Tento směr nenapodobuje gotiku, ale pouze používá některé z jeho prvků, např. lomený oblouk, žebra a jiné motivy opěrného systému. Jan Santini měl k tomuto slohu blízko, protože jeho otec (Santini Aichel) a praotec (Antonín Aichel) pracovali na výstavbě Pražského hradu, mohl tedy obdivovat pražskou gotickou Katedrálu sv. Víta. Z těchto důvodů mu gotika nepřipadala jako něco staromódního, ale jako sloh, který ho okouzlil svou konstrukcí. Mezi stavby, které mě zaujaly, patří: kostel Nanebevzetí Panny Marie (obrázek 19) v kladrubském klášteře (přestavba), a dvě stavby, které jsou součástí Světového dědictví UNESCO, chrám Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci a kostel sv. Jana Nepomuckého (obrázek 20). Ten se nachází na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. Kostel má půdorys pěticípé hvězdy, a to protože podle legendy se na místě, kde Jan Nepomucký utonul, objevila koruna z pěti hvězd. Tuto souvislost s legendou Santini promítl i do pěti vchodů, které tento areál má, a i do pěti kaplí s pěti oltáři. Na obrázku vidíme, že kolem kostela je umístěn hřbitov.
(Hájek, 2000) „Rokoko nelze chápat jako samostatný architektonický sloh, je to v podstatě dekorativnost uplatňovaná na barokních stavbách.“ Rokoko se vyznačuje použitím určitých ornamentů, jako je rokaj a mušle. Je pro něj typická asymetrie, pompéznost a použití zlatých zdobných prvků a ornamentální přebujelost. V Čechách se nenachází příliš velké množství rokokových staveb, mezi nejznámější patří zámek Nové hrady u Skutče (obrázek 21), který je často nazýván „malý Schönbrunn“ nebo „české Versailles“. Byl postaven podle návrchu Jana Antonína Harbuvala de Chamaré.